January 2018

Utrechtské deníky, část čtrnáctá.

24. january 2018 at 11:19 | Angelique. |  diary
Před pár dny mi došlo, proč vlastně nemám ráda párty. K tomu prozření jsem dospěla, když jsem na jedné z takových párty stála, kolem mě se všichni kroutili do rytmu podivných písní, polovina z nich byla opilá a druhá polovina z nich k tomu měla nakročeno. Stála jsem u baru se svým zbytkem koly a jediný, kdo mi v té místnosti přišel trochu sympatický, byl ten barman, který mi kolu se smíchem natočil. Myslím si, že se mě snažil sbalit, ale pak to z nějakého důvodu vzdal. Asi jsem se k němu nechovala dostatečně dostupně, jako značná část přítomných dam. O tom, jak umřu sama, ale psát nechci. I když možná trochu. Stála jsem tam ve svých Star Wars šatech, a došlo mi, proč mi párty nic neříkají. Vždyčky, když na nějaké jsem, tak čekám, že se něco stane, ale pak se nikdy nic nestane. A já se pak sama pro sebe ptám, takže tohle všechno? To je všechno tvé čarování, Sarumane? Párty prostě nemají žádné vyústění, které bych považovala za zábavu. Většinou to skončí tak, že se člověk opije a pobleje. Což tedy není můj případ, protože mně po dvou gummy bear vodka shotech a třech pivech už zbytek noci provázela kola a voda. Po dvou hodinách mě přestane bavit i tančit a potom už se jen plácám od ničeho k ničemu. Já si totiž s lidmi radši promluvím, než abych se několik hodin jen kroutila někde na parketu pod světly diskokoule bez možnosti slyšet vlastní slovo.

Utrechtské deníky, část třináctá.

13. january 2018 at 18:52 | Angelique. |  diary

12. ledna 2018

Už dlouho jsem nenapsala žádný z Utrechtských deníků. Ta potřeba mě postupem času nějak opustila. A hlavně mě opustila vůle dělat cokoliv, kromě koukání do zdi. Zrovna teď sedím v jedné ze svých oblíbených kaváren. Na stoličce, u okna, protože nikde jinde už nebylo místo, ale nevadí mi to, akorát mě z toho trochu bolí zadek. Mrzí mě, že jsem tuhle kavárnu objevila až relativně nedávno. Kdybych ji objevila dřív, byla bych tu pečená vařená. Takhle jsem tu zatím byla jen dvakrát, ale chystám se sem teď ty poslední týdny chodit častěji, protože budu mít trochu volnější rozvrh a zároveň budu muset sem tam vypadnout z baráku kvůli prohlídkám domu, takže budu potřebovat útočiště. A já se mnohem raději učím v kavárně, než v knihovně, protože v kavárně mám pocit, že jsem pořád mezi lidmi a nepotřebuju se bát, že mě někdo zavraždí, když upustím propisku.

Nemám výhled na věž, nejsem u Ludwiga. K Ludwigovi jsem přestala chodit. Většinu kavárenského času trávím v Anne&Max nebo tady, v Ondekking. Štve mě, že mě deprese držela zalezlou doma. A vlastně pořád drží. Ráno jsem vstala, šla jsem do školy a ze školy jsem šla hned domů, kde jsem samu sebe litovala. Přišla jsem tak o spoustu věcí. Těžko stihnu všechno objevit v těch příštích dvou třech týdnech, které tady ještě strávím. Hlavně proto, že většinu času bych měla strávit učením. Mám ale pocit, že Utrecht strašně málo znám na to, že už tu bydlím skoro 5 měsíců. Pořád jsem ještě nebyla v Lebowskim podívat se na tu žirafu. Co se dá dělat. Zpátky už to nevezmu. A upřímně asi ani nechci brát, těším se domů. Doufala jsem v ten šťastný Erasmus, ale dobře všichni, kdo jste četli moje předchozí články víte, že k tomu nedošlo. A já jsem s tím tak nějak srovnaná.