February 2018

Mít jméno v učebnicích dějepisu.

20. february 2018 at 19:12 | Angelique. |  diary

Tím, že jsem byla v Utrechtu, jsem nějak mnohem míň sledovala zprávy ze světa. Občas jsem si zapla CNN nebo BBC nebo co nám to tam chytala televize, už ani nevím, ale nekoukala jsem na to nějak moc pravidelně. Většinou jsem projela akorát titulky na idnesu nebo na lidovkách, případně na novinkách, a sledovala jsem převážně českou politickou situaci, vzhledem k tomu, že jsme prošli volbami hned dvakrát, za tu dobu, co jsem byla pryč. Tedy... v podstatě třikrát, protože jednou měla ta volba hned dvě kola. Já jsem si díky tomu udělala třikrát výlet do Haagu, který jsem si zamilovala. Hrozně moc se mi tam líbí, působí na mě takovou zvláštní atmosférou a kdybych tam někdy bydlela, nejspíš bych 99% svého volného času trávila na pláži. Každopádně mi ale unikla spousta věcí a jednou z těch věcí byla i diskuze ohledně rakety Falcon Heavy, který měl již za nedlouho odstartovat. Zřejmě to byla mediálně docela probíraná záležitost, ale mně naprosto unikla až do momentu, než jsem na Facebooku náhodou narazila na přímý přenos jejího startu asi tak dvě minuty před tím, než měla odletět. Přestože náhodou, byla jsem svědkem něčeho výjimečné. Dovoluji si tvrdit, že jsem byla svědkem historické události, o které se budou učit budoucí generace. Dost možná to byl také začátek nových vesmírných dobrodružství, která se ale stávají ryze soukromou záležitostí.

Inked for life.

9. february 2018 at 20:10 | Angelique. |  diary
Po delší době se zase ozývám s dalším deníčkovým zápisem, ale tentokrát se už netýká mého pobytu v Utrechtu. I když trochu se o tom zmíním taky. Začala bych asi tím, že už jsem zpátky z Erasmu. Vrátila jsem se teď v neděli, 4. února. Upřímně se mi vůbec nechtělo. Vím, že jsem často psala, že jsem to psychicky moc nezvládala, ale postupem času jsem si začala zvykat a začala jsem si to tam užívat. Asi trochu jinak, než ostatní lidi, kteří jedou na Erasmus, ale přeci jen užívat. Hodně jsem se vídala s Barčou, hodně jsme toho podnikaly, taky jsem se trochu víc sblížila s pár dalšími lidmi, chodila jsem na víc akcí a víc jsem se socializovala. Taky jsem ozkoušela víc podniků a dokonce jsem se setkala s H., která teď v Nizozemsku žije. Společně jsme zašly do coffee shopu na lodi, který je v Utrechtu na grachtu a přestože to se mnou nedopadlo úplně nejlíp, jsem hrozně šťastná, že se nám po letech konečně podařilo potkat. Poslední týden byl asi nejnabitější. Každý den jsem někde byla, až mi z toho už trochu hrabalo, jak jsem si chtěla i odpočinout. A týdny před tím jsem válčila se zkouškama. S jednou jsem stále ještě nedoválčila, ale už je to snad na dobré cestě. Uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne. Rozloučit se s životem v Nizozemsku ale nebylo snadné. Bude mi chybět neskutečná spousta věcí. Také si musím zvykat na to, že tady už mi lidi rozumí, když mám v metru blbé poznámky. Obzvlášť "co čumíš kámo?" se musím hodně rychle odnaučit :D

V poslední době jsem procházela trochu krizí osobnosti. Nevěděla jsem, jestli to, co dělám a studuju má vůbec nějaký smysl. A vlastně to nevím doteď. Ale hrozně jsem přemýšlela o tom, že lidé hrozně často dělají to, co se od nich očekává nebo co si myslí, že se od nich očekává, místo toho, aby dělali, co chtějí. Já jsem dělala, co se ode mě očekávalo od doby, co jsem rozhodovala o tom, co mám v životě dělat. Očekávalo se ode mě, že půjdu na gympl a tak jsem šla na gympl. Očekávalo se ode mě, že půjdu na vejšku a tak jsem šla na vejšku. Také se ode mě očekávalo, že nebudu dělat žádné problémy, protože si dost problémů užili od bráchy. Očekávalo se ode mě, že já jsem to hodné dítě, které nikdy neudělá nějakou blbost. Očekává se toho ode mě fakt hodně, ale nikdo se mě už neptá, co vlastně chci. A já si to nedovolím říct, protože mě moc tíží to, co bych měla. Jenomže tohle je můj život. Moje volby. Moje blbosti, moje chyby, moje rozhodnutí. Proto jsem si obarvila vlasy na fialovo, proto jsem odjela na půl roku do Utrechtu a proto jsem se včera konečně nechala potetovat.

A nelituju toho ani v nejmenším. Jen jsem to tedy stále ještě neřekla doma, právě proto, že se ode mě očekává, že takovýhle "blbosti" já dělat nebudu. Jenomže mě to už nebaví. Nebaví mě lidi s tak zpátečnickym názorem. V dnešní době už tetování nevadí vůbec ničemu. V celní zprávě já pracovat fakt nebudu a kdybych náhodou někdy chtěla práci, kde by to vadilo, můžu ho velmi snadno zakrýt. Návody, jak to udělat, jsou všude po netu. Anebo si zkrátka můžu vzít dlouhé rukávy. Jenomže můj táta je ten typ, který má dojem, že tetování je hovadina a že to indikuje to, že je člověk automaticky i feťák a idiot. Takže jsem se rozhodla, že mu to zkrátka říkat nebudu. Protože to není jeho věc. Počkám, než si toho všimne a až si toho všimne, pokrčím rameny a půjdu dál. Nezajímá mě jeho názor, je to něco, co jsem chtěla už hrozně, hrozně dlouho a nehodlám toho litovat. A v momentě, kdy toho litovat začnu, můžu si ho nechat přetetovat nebo odstranit. Je to moje tělo, můj život. Žádné nebezpečí, všechno sterilní, žádná hloupost, prostě jen touha. A myslím, že jsem neskončila. Jsem si téměř jistá, že se velmi brzy nechám potetovat znovu. Na ruku už si nejspíš nic dalšího dát nenechám, ale moje nárty, záda a kotníky to mají spočítané. Byly to moje peníze a se svými penězmi si můžu dělat co chci. Je mi 23 let, neměla bych se ohlížet na to, co si o mých rozhodnutích myslí moji rodiče. Pořád se na to upínám, ale měla bych toho už konečně nechat. Já jsem naprosto spokojená s tím, co teď zdobí mé levé předloktí. A co? Zpátky už to stejně nevezmu. Takže přivítejte moje souhvězdí býka. Já jsem maximálně spokojená. I Aldebaran je tam krásně zvýrazněný, tak jak jsem chtěla. A překvapivě mě to ani nebolelo. Jen to tak jakože brnělo a občas jsem ucítila trošku něčeho, co by se dalo specifikovat jako bolest, ale nic převratného. Nebudu lhát, trochu se bojím té reakce, až se na to doma přijde, ale upřímně? Co mi můžou říct? Nejspíš mě nevydědí za to, že jsem si nechala na ruku vytetovat tátovo a svoje znamení. Paradox, vzhledem k tomu, že táta tetování odsuzuje. Detail. Co vy? Máte nějaká tetování? Jak to vzali doma, když jste s nimi přišli?