June 2018

Ze zápisníku náhodných myšlenek: Duben 2018

6. june 2018 at 10:06 | Angie. |  diary
Zdál se mi sen o tom, že jsem v Moskvě.

Vzpomněla jsem si na něj, když jsem si všimla jedné z fotek na výstavě v Barceloně. Nikdy jsem tam nebyla, ale v tom snu jsem procházela ulicemi toho města, jako bych znala jeho každičký kout. A působilo to tak skutečně, stejně jako to u mých snů platí často. Z nějakého důvodu ale tenhle sen zůstal v mojí hlavě i měsíce poté, co se mi zdál, měsíce poté, co jsem si na něj vzpomněla v té výstavní síni v Barceloně. Stejně tak v mojí hlavě zůstala nutkavá potřeba o tom psát. Trochu jako kdyby bylo nutné to sepsat, jinak nastane konec světa či dokonce vesmíru.

Jsem zase na cestě, sedím v letadle, které míří směrem k domovu. Jsem téměř paralyzovaná strachem, stejně jako vždycky, když jsem deset kilometrů nad zemí, ale to mě nikdy nezastaví v tom, abych si ten strach způsobila znovu. Nebyla jsem zpátky v Praze moc dlouho a hned jsem ji opustila na další týden. Občas přemýšlím nad tím, proč si tohle pořád dělám. Vystavovat se tomu ochromujícímu strachu ze smrti při letecké nehodě. Je to pokaždé stejné. Nevím, jestli to někdy skončí, ale pořád se to snažím překonat, přestože se to zdá být zbytečné.

Bohužel ani devět letů v průběhu minulého roku to nezměnilo. Vlastně si myslím, že je to spíš horší, pokud je to vůbec ještě možné. Ale sledovat zem z téhle výšky je nádhera. Je to děsivé, ale je to nádhera, to musím uznat. Pohled z letadla na tu vzdálenou zem je něco, co by člověk neměl brát jako samozřejmost nebo něco neobvyklého. Doufala jsem, že poté, co z letadla vyskočím, ten strach se alespoň zmírní. Ale problém je ten, že jsem pořád zaseklá v letadle, ze kterého není útěku a není šance na to, že bych přežila, kdyby spadlo.

Myslím, že strach ze smrti je to, co nás udržuje naživu.
A já miluju být naživu, i když to tak možná občas nepůsobí.

Zdál se mi sen o tom, že jsem v Moskvě. Nikdy jsem tam nebyla, ale jako by mi můj mozek chtěl naznačit, že mám žít život, který mám, tak, jak považuji za nejlepší. Jakoby mi naznačoval, že mám z nějakého důvodu jet do Moskvy. Zkrátka jen proto, že jsem tam vždycky chtěla, přestože se lidé chytají za hlavu. Já považuji za nejlepší způsob, jak prožít život, procestovat svět, i když mě to bude stát tolik nervů a může mě to klidně stát i život. Chci vidět co nejvíc, ať už mi osud nadělil hodně nebo málo času na tomhle světě.

(Text vznikl na konci dubna 2018, ale měla jsem potřebu ho sdílet.)