October 2018

MANIAC aneb podivný seriál, který ve mně něco zanechal.

7. october 2018 at 21:42 | Angelique.
Už dlouho jsem na tenhle blog nenapsala žádnou recenzi filmu nebo seriálu. Není to o tom, že by se mi snad žádný film nebo seriál nelíbil a už vůbec to není o tom, že bych žádný film nebo seriál neviděla. Je to zkrátka o tom, že na tenhle blog jsem v poslední době dost srala. A v době, kdy jsem psala Utrechtské deníky, jsem do kina moc nekoukala a koukala jsem na filmy, které jsem už viděla, takže ve mně nezanechávaly tak velké dojmy, jako věci nové. V poslední době mi ale blog hodně chyběl a je hodně věcí, které mi leží na srdci nebo mě tíží a tak jsem se rozhodla vrátit i k těm mým filmovým a seriálovým výkecům. V poslední době jsem začala koukat na dva nové seriály, konkrétně na 'A Discovery of Witches', což vychází každý pátek a je to fantazy seriál natočený podle úspěšné knižní trilogie jménem 'All Souls'. Zatím jsem nečetla všechny knihy, ale pracuji na tom, protože se bez počítače a s týdenním čekáním na další díl tak trochu nudím, když zrovna nemusím dělat něco do školy nebo nejsem v práci. Druhým seriálem, na který jsem se hodně těšila, byl Netflix original seriál jménem Maniac. A právě o tomhle seriálu bude dnešní článek ze série 'Andělína a její seriálové zkušenosti'. Jak to tak u seriálů na Netflixu bývá, seriál byl zveřejněný najednou a tak jsem ho i poměrně dost najednou zkoukla. A rozhodně to byl dost netradiční zážitek. Tenhle seriál totiž není podobný ničemu, co bych někdy v životě viděla. Což může být dobře, ale možná sem tam i špatně. Jak to bylo u mě si můžete přečíst v celém článku.


Pár dojmů z relativně nové práce.

6. october 2018 at 22:05 | Angelique. |  diary
Před několika měsíci jsem po uvážení svých časových, fyzických i psychických možností zhodnotila, že vzhledem k tomu, že chodím do školy na jeden jediný předmět a zbytek času dělám velké kulové a jen se doma kopu do zadku, mohla bych si najít nějakou brigádu. Měla jsem sice tehdy už jednu, ta ale spočívá v práci s počítačem a nebyla natolik časově náročná, aby mě dostatečně zaměstnala nebo mi dostatečně vydělala. A tak jsem začala přemýšlet, kde bych se tak mohla se svým nedostatkem zkušeností upíchnout. Pracovala jsem dřív akorát v jedné firmě, jejíž jméno nebudu říkat, ale tam jsem tři roky trávila své volné chvíle fakturacemi. Přestože tříletá praxe vypadá v životopise docela dobře, když je tam osamocená a k tomu si hledáte práci s lidmi a ne s počítačem, může působit poněkud smutně. Rozhodla jsem se totiž, že v rámci přípravy na projekt Kanada si musím najít práci v pohostinství. Nejpravděpodobnější práce, kterou totiž v Kanadě můžu získat, je právě někde v kavárně nebo v restauraci. Protože mám ráda kafe a vždycky jsem měla ráda kafe, rozhodla jsem se pro kavárnu. A protože jsem nikdy neměla zkušenost s prací v kavárně a tudíž jsem se neodvažovala nakráčet do nějaké malé kavárny s tím, že se po mně určitě vrhnou, protože se domluvím 5 jazyky, rozhodla jsem se vsadit na korporát.


Těch kávových řetězců v České republice zase tolik není a tak se vám možnost, že se trefíte, ke kterému korporátu jsem se upsala, značně zvyšuje. V podstatě bych řekla, že máte tak 25% šanci na úspěch. Nebudu to sem psát, protože by to taky mohlo být někým použito proti mně. Někdo ze čtenářů tohohle blogu to možná ví, ale tím bych to asi uzavřela. Nechci totiž žádnou společnost veřejně hanit ani chválit... a hlavně nechci dopadnout jako kolegyně, která měla průser, když si dala něco nehezkého o tomto konkrétním nejmenovaném řetězci do svých instastories a nadřízení to viděli. Upsík. Upřímně mě to docela nutí přemýšlet o sociálních sítích a kdo všechno vlastně vidí věci z mého soukromého života. Vždycky jsem byla hodně otevřená ve svých osobních záležitostech, hlavně tady na tomhle blogu... a tak dost těžce nesu fakt, že mám pocit, že si nemůžu postěžovat veřejně na svou práci, protože to může někdo vidět. Je to zvláštní a úplně nevím, jak s tím naložit. Zároveň prostě nikdy nebudu ten typ člověka, který si bude na svoje fejsbuky, tvítry a instáčgramy dávat zprávy o tom, jak mě moje práce neskutečně naplňuje štěstím a pokorou, protože to prostě zaprvé není pravda a zadruhé nejsem ten typ člověka, který by to dělal. Upřímně na kafe do "svého" řetězce skoro nikdy nechodím a radši si zalezu na bezlaktozový chai tea do Styl & Interiér ve Vodičkově, než abych si neměla kam sednout v řetězcích o pár metrů dál. Starbucks, Costa, je tam obojí, možná někde i Cross a McCafé, nevím. Jsou to značky, ale není to ten styl, který mám ráda. Ten domácký styl, ne honem honem dejte mi kafe a už zas běžím dál.